Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Bez odvahy to nepůjde.

Bez odvahy to nepůjde.


„Tak letošní Louskáčky jsou na obzoru. Dnes opět zasedá ta neúprosná porota, která má nelehký úkol vybrat z toho průměrného, co se v minulém roce udělalo, to nejlepší. Jelikož nejsem jejím členem a jelikož tento článek vyjde ještě před vyhlášením výsledků, mohu si dovolit napsat, co si myslím, bez toho, aby mne někdo podezříval, že se pokouším manipulovat nebo že se vztekám, protože jsme nic nevyhráli. Porotě opravdu její práci nezávidím. Vybrat z té špetky zajímavého jednoznačného vítěze je vskutku kumšt. Jako indikátor nám klidně může sloužit Portorož a tam jsme jako reklamní národ zrovna nezářili. Prostě stagnujeme na průměrné úrovni. Ale tak nějak nám to asi vyhovuje. Jak jinak by bylo možné, že se nikdo nesnaží něco zásadně změnit. Ti stejní „profíci“, kteří dokázali již v jedné agentuře, že toho moc nedokážou, putují do další agentury (když mají odvahu), anebo naopak postupují po žebříčku kariéry až na samou špičku v agentuře domácí. Na této úrovni se pak setkávají s kolegy s podobným osudem, žehrají nad dosaženou kvalitou a moudře posuzují práce druhých. V knize Petrův princip se tomu říká „vrchol inkompetence“. Je-li tento vrchol v kariéře dosažen, dějí se dvě věci: ten job, který mám dělat, tak jako tak nezvládám, a soustředím tedy svoji energii na to, aby to nikdo nepoznal. A protože firmy zpravidla nesesazují vedoucí pracovníky zpět na nižší úroveň, mám skvělou šanci přežít. Proflákne-li se to přece jen, mám stále ještě možnost změnit agenturu. Samozřejmě na pozici na stejné úrovni. A všechno jede dál. Možná by bylo pro nás, staré profíky, na čase říci si něco jako: děkujeme, odejděme. Ať ta mladší generace konečně doběhne Evropu a svět.“  

Tak takhle jsem naříkal v roce 2001. Tedy před 17 lety. (Ze sloupku ve Strategii). Mezitím se toho událo docela dost. Otázkou ovšem je, nakolik se celá branže posunula a když tak kam. Faktem zůstává, že jsme se nestali zrovna opěvovanou kreativní velmocí, nýbrž se i nadále v marketingové kreativitě plácáme jako vždy pouze na vyšším stupni sofistikace, co se týká nástrojů či komplexity celého přístupu. A ti, kteří by rádi něco změnili stojí před dalšími a dalšími výzvami. Je zcela zřejmé, že velké agenturní holdingy mají na kahánku. Transformace této branže už neklepe pouze na dveře, ona už stojí v obýváku. Dle poradenské firmy Blueprint, která se věnuje lidským zdrojům je stav reklamního průmyslu „as depressing as shit“ (originální citace). Její studie „Truth about talent“ maluje obraz průmyslu, kde „kreativita není oceňována a nýbrž je vlastně záměrně vytlačována / managed out, zkušenost a moudrost je podhodnocována, a to celé je jakýmsi „závodem ke dnu“. Což je samozřejmě řezání právě té větve, na které kreativní byznys vlastně sedí. Zároveň je čím dál zřejmější, že bez výrazné kreativity se v dnešním světě prodává hůř a hůř a naopak, že náhlé zjevení se něčeho „nového, neobvyklého a užitečného“ způsobuje efekty o kterých se dříve ani nedalo snít. Mám za to, že i tato situace skýtá řadu příležitostí. Celá řada opravdu velkých marketingových kampaní není dělána v nadnárodních, globálně přítomných agenturách nýbrž v menších, privátně vlastněných butikách. Dobré věci zde vznikají, díky silné kultuře a odvaze. A obojí vlastně tolik nestojí. A těm kolegům, kteří podepisují u nás za ty velké hráče, se dá jedině vzkázat: bez odvahy se to neobejde. Těším se na feedback.