Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Buď jako mileniál

Buď jako mileniál


Smějeme se jim, že nepřežijí jediný den bez avokáda a flat white s organickým sójovým mlékem. Že si u zaměstnavatelů bez uzardění říkají o přemrštěný plat, přičemž požadují, aby mohli tři dny v týdnu pracovat z kavárny a v pátek chodit na jedenáctou, protože to mají zrovna jógu, kurz fotografování nebo psychoterapii. Ale přiznejme si – ten posměch už je skoro laciný. Pojďme se naopak zamyslet nad tím, co se můžeme od mileniálů naučit.  

„11. září 2001 jsme byli na základní škole. Pak vypukla válka na Blízkém východě, která v podstatě ještě neskončila. V roce 2008 praskla realitní bublina a zhroutila se světová ekonomika. Náklady na studia se od sedmdesátých let zvýšily o tisíc procent, platy nedrží krok s inflací, současná americká vláda je totální bizár a životní styl generací před námi zamořil planetu odpadem a vedl ke globálnímu oteplování. A vy nás stejně budete kritizovat, že celej den zíráme do mobilů, jíme po…ný avokáda a jsme ta nejhorší generace, co kdy chodila po Zemi.”

Tak zní volný překlad myšlenky naštvaného amerického mileniála, na kterou jsem nedávno narazila na Instagramu. Nejdřív jsem si pomyslela: No jasně, klasický ublížený postoj generace, která se cítí být neustále něčím dotčena. Ale co když na tom něco je?

Miléniálové (tedy lidé, kteří se narodili přibližně mezi roky 1983–1997 ) jako by se stali hromosvodem frustrace těch, kteří se narodili o nějaký ten pátek před nimi. Ale ruku na srdce, je spousta věcí, které dělají mileniálové dobře. Jak nás mohou inspirovat?

1. Jsou sebevědomí.

Od malička jim rodiče vštěpovali, že můžou být kýmkoliv a dělat cokoliv je napadne. Je tedy běžné, že třicátníci vedou po pár letech v zaměstnání kurzy o „leadershipu”, píšou knihy o životních zkušenostech a zakládají startupy. Co na tom, že ne všechny jsou úspěšné? Když nevyjde teď, vyjde to příště. Proč čekat, až k něčemu takzvaně dozrajete, když se do toho můžete pustit hned? Proč se tak hystericky děsit toho, že selžete? Mileniál se nebojí.

2. Nepotřebují tolik alkoholu a drog.

Zaujala mě diskuze, kterou jsme nedávno měli v práci. Týkala se československého undergroundu. Zeptala jsem se (možná trochu hloupě) kolegů třicátníků, jestli si myslí, by za komunistů patřili k hipíkům.

„Rozhodně ne,” odpovídali. „Byli špinaví, smrděli a chlastali.”

„Jak jste na to přišli?”

„Tak například jsme četli knihu A bude hůř od Jana Pelce. Nechutný.”

„A vy byste jako snad souhlasili s režimem?”

„Samozřejmě bysme byli PROTI režimu! Ale chodili bysme čistě oblečení a nepotřebovali bysme dvacet piv denně.”

Sounds fair.

3. Neohýbají hřbet.

Správný mileniál na sobě nenechá dříví štípat. Má svou hrdost a nebojí se autorit. „Proč bych měla mít hrůzu ze svýho šéfa nebo učitele? Je to přece úplně normální člověk. Jako já,” pravila jednou jedna moje kamarádka-mileniálka. Občas si tato slova připomenu. Pomáhá to, i když úplně normální nejsme nikdo.

4. Jsou rádi chváleni.

A co je na tom špatného?

5. Nebojí se projevit city.

Říká se, že mileniálové jsou ufňukaná generace, která se ráda pitvá ve svých pocitech a je zahleděna sama do sebe. Že všechno moc řeší. Ale co si budeme namlouvat, i ti největší tvrďáci z nás občas doma brečí do polštáře. Jedna moje kamarádka, které je lehce nad třicet, navštěvuje terapie a víkendové workshopy, kde se učí, jak lépe porozumět sama sobě. Kdo z nás by to občas nepotřeboval?

6. Pečují o svůj osobní život. I o sebe.

Je něco divného na tom, že člověk chce trávit více času s rodinou, kamarády nebo sám se sebou? Doba vlků z Wall Street, kteří v práci trávili patnáct hodin denně, je prostě pryč a je to dobře. Mileniálové se nestarají jenom o svůj volný čas, ale také více o své zdraví. Nesnídají uherák, ale smoothie s kapustou a chia semínky. Také různě běhají a dávají si výzvy, jak zlepšit imunitu otužováním studenou vodou. Eh!

6. Jsou hodní a tolerantní.

Homofobie nebo rasismus jsou jim cizí . A rádi pomáhají. Zlé jazyky tvrdí, že především proto, aby mohli vytvořit zajímavé instastories o tom, jak darovali plazmu nebo uklidili pláž na Bali od odpadků, ale taková je prostě doba. To, že si mileniál vybírá lokální potraviny, raději než v řetězcích nakupuje v second handu, bojkotuje maso z velkochovů, pořizuje si repasované kolo a psa si vybírá v útulku, je přece spíše sympatické, ne?

… když o tom tak přemýšlím, možná nás na mileniálech nejvíc rozčiluje to, že žijí tak, jak jsme si to my vždycky přáli.