Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Digitální svět? Feťák vedle feťáka

Digitální svět? Feťák vedle feťáka

„Jdu to tam poslat,“ usmál se Toníček a před rozbitým zrcadlem si do krku narval dávku pika. Toníček byl známej pražskej feťák. Uměl skvěle vařit braun, což byla taková česká náhražka heroinu, když ten pravej nebyl k dostání. Perník do sebe cpal hlavně proto, aby měl sílu na shánění věcí, hlavně léků proti kašli, z kterejch vařil ten braun. 

 „Perník je budík,“ bez něj by to nešlo, říkával, když se chlubil, že jeho braun je nejlepší na světě. Den na piku, noc na braunu. Hadrák.

Bylo to někdy zkraje devadesátek a já jako začínající reportér dělal do Mladýho světa reportáže o drogový scéně. Za ty jsem pak dostal i pár novinářskejch cen, ale to už bylo Toníčkovi dávno jedno, protože ho ta jeho závislost dohnala do hlíny.

Tenkrát jsem viděl hodně zblízka, jak člověka rozsekaj drogy. Dluhy. Rvačky. Zničený vztahy. Vraždy. Lhaní. Sliby. A pořád dokola. Nemůžeš přestat. Nechceš. Chceš to jenom znova a znova. Další dávku. Větší. Lepší. Co bylo včera, už dneska nestačí. A jede to zase. Dluhy. Rvačky. Vztahy. Sliby.

„Já mam krásnej život. Kdybych chtěl, klidně bych s tím seknul,“ říkal vždycky Toníček, když si ode mě půjčoval peníze. Pak si nasadil svůj černej klobouk a šel shánět fet.

Na Toníčka jsem si vzpomněl, když jsem se začal ve volnejch chvílích motat kolem internetový novinařiny. Ne snad, že bych se jí živil, ale měl jsem možnost nakouknout trochu do vnitřností. Jako tenkrát před skoro třiceti lety do vnitřností feťácký scény. A musím říct - je to stejnej svět.

Jen si do žil nepěchujete braun nebo piko, ale návštěvnost, zobrazení stránek, reálný uživatele. Vypadá to na první pohled líp, dá se z toho udělat krásná prezentace, na kterou by asi Toníček čuměl z otevřenou hubou, ale jinak je to vlastně stejný. Hučíte v tom a chcete víc. Lepší čísla. Víc návštěvníků. Víc zobrazenejch stránek. Když čísla klesaj, přichází deprese. A absťák. Strašnej absťák. A tak chcete zase lepší čísla, víc návštěvníků. A hlavně víc než konkurence. A o hodně víc. Nemůžete přestat. Chodíte světem a každou minutu na mobilu kontrolujete návštěvnost. V noci se budíte a sledujete čtenost novýho článku. Když jede, je to tak slastnej pocit, že by ho nedokázal rozjet ani ten Toníčkův nejlepší braun na světě. Takže chcete znova. A větší dávku.

Když to nejde, dáte jinej článek. Nic. Tak zase jinej. Nic. Další článek. Nic. Uděláte bulvárnější titulek. A ještě víc. A ono to jede! To je slast. A pak druhej den zase nic. Nefunguje ani bulvární titulek. Tak si něco vymyslíte. Lžete. A zaplatíte si samozřejmě nějaký ty kliky. Všichni to tak dělaj. Takže dluhy. Zničený vztahy. Rvačky.

Kdo říká, že ho čísla návštěvnosti jeho webu nezajímaj, kecá.

Je překvapivý – když se dostanu zpátky na zem a taky trochu k byznysu – jak jsou ty vzorce chování stejný. Závislost jako závislost. A za každou závislost se platí. I tady jsou dealeři. Jmenujou se třeba Seznam, Google nebo Facebook. Bez jejich zboží nikdy pořádná extáze nepřijde. I když jim teď nový zákony trochu přistřihnou křídla, stejně to bez nich nepůjde. Jen s digitálníma Titánama totiž můžete mít ty nejlepší čísla. Bez nich jste naprostá nula. Všichni jsou nuly. Jen když vám váš pitomej článek strčej někam nahoru, můžete omdlívat v extázi, jak jste dobrej a jaký skvělý máte čísla s kterejma se pak můžete chlubit nadřízenejm a ukazovat, že umíte zázraky. A říkat si, jako nebožtík Toníček, jak máte krásnej život. A že když budete chtít, tak se na to můžete klidně vykašlat a nemít vlastně žádný návštěvníky.

Pak si nasadíte bejzbolku a jdete shánět fet. Teda sorry, škemrat do Seznamu, aby vás dali vejš.