Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Hrozí Česku finlandizace?

Hrozí Česku finlandizace?

Jazyk má úžasnou vlastnost - určuje, co existuje. Už Bible začíná větou: „Na počátku bylo slovo“. Pokud něco zformulujeme a označíme, uvedeme to do života. A je celkem jedno, jestli to je věc nebo myšlenka. 

V reklamě je „naming“ velmi důležitá disciplína. Snažíme se vždycky co nejvýstižněji pojmenovat produkt a precizně popsat jeho funkci. To je ten slavný „claim“, shrnutí toho, co produkt přináší lidem. Protože jen správně pojmenovaný a popsaný produkt se může vydat na úspěšnou cestu životem. 

Dnes nic nepojmenovávám, chtěl bych připomenout slovo už existující. 

Je to slovo „finlandizace“. 

To slovo pojmenovává soužití malé země se supervelmocí, přičemž supervelmoc silně ovlivňuje vnitřní i vnější politiku té malé země. 

Termínem finlandizace byl poprvé pojmenován vztah Sovětského svazu a Finska v letech 1948 - 1989. 

Finsko bylo jediná demokratická země, přímo sousedící se Sovětským svazem (když nepočítáme ten kousek norských hranic na nejzazším severu), která si udržela nezávislost a občanské svobody. Nebylo to ale zadarmo. Finsko to stálo dvě války, vybombardovaná města, tisíce mrtvých, ztrátu území a v letech 1948 - 1989 i tu finlandizaci. Zatímco běžní Finové si uchovali svobodu podnikání, cestování a třeba svobodu říkat si, co chtějí, horší už to bylo například s přístupem k informacím. Ve finských médiích panoval duch autocenzury a výjimkou nebyly ani cenzurní zásahy shora. Byly cenzurovány filmy ve finských kinech a dokonce došlo i k pokusům o vyřazování „nevhodných“ knih z veřejných knihoven. Zveřejňování negativních nebo kritických informací o Sovětském svazu bylo nevhodné a nežádoucí. 

Země byla sovětskými agenty profízlovaná skrz naskrz a tím byl silně ovlivněn i zdánlivě svobodný demokratický finský systém. Prezident Urho Kekkonen a další politické špičky byly jedna ruka s Brežněvem a svá rozhodnutí s Moskvou konzultovaly. 

Finlandizace dělila finskou společnost na dva tábory. Jedna část ji odsuzovala, druhá ji obhajovala jako jedinou možnou strategii přežití. 

Měla i své zdánlivé výhody. Finové měli jednodušší přístup do Sovětského svazu, Petrohrad (tehdejší Leningrad) byl za rohem a vodka levná. 

Také finské firmy měly jednodušší vstup na sovětský trh. Přesněji řečeno jednodušší (a mnohdy přímo nařízené) napojení na sovětské plánované hospodářství. Nevýhoda takového uspořádání se ukázala při rozpadu Sovětského svazu. Jednostranně orientovaná finská ekonomika zkolabovala ze dne na den. Krachovaly společnosti i banky, v zemi skokově vzrostla nezaměstnanost. Lidé zjistili, že na kontě, ze kterého platili nájem nebo elektřinu, přes noc nemají nic. 

Finsko se z toho vzpamatovávalo dlouho a těžce. Finové jsou naštěstí zvyklí pracovat tvrdě a tak se to kupodivu obešlo bez větších sociálních otřesů. 

Zároveň také konec Sovětského svazu a s tím spojené uvolnění informačního embarga definitivně otevřelo Finům oči. Dnes už ve Finsku hájí finlandizaci málokdo. 

Hrozí dnes finlandizace nám? 

Ta původní měla několik základních rysů: 

napojení prezidenta země na vedení sousední velmoci, 

ztížený přístup k informacím či přímo cenzuru (nemáme, zato máme „fake news“), 

nevýhodné nebo dokonce nařízené ekonomické propojení, 

prostoupení společnosti agenty a zpravodajskými sítěmi na všech úrovních, 

využití země jako nástupního prostoru ke zpravodajskému pronikání do dalších svobodných zemí.  

Nám snad finlandizace nehrozí, protože na rozdíl od tehdy osamoceného Finska jsme naštěstí členy NATO a EU. 

Je ale dobré si připomenout, co to finlandizace byla a je. 

A dávat si bacha.