Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Husa pitomá!

Husa pitomá!

Plískanice, chlad, sychravo a vítr! Zkrátka nevlídno, že by psa nevyhnal. A my bláhoví, ostatně jako každý rok touhle dobou, už zase vyhlížíme svatého Martina. Dokonce prý na bílém koni! Pravda, v době nástupu elektromobilů, samořídících aut a rychlovlaků to s tím koněm začíná znít trochu obskurně, ale prosím. U nás v české kotlině zas až tak moc ne.

Dneska však seskočím z bílého koně k něčemu přízemnějšímu. Třeba k huse! Tradici martinské husy lze dohledat v Německu, kde už za vlády císaře Karla Velikého byl den sv. Martina podzimním termínem k odvádění úroků. Slangově k odvedení „bílé husy s červenýma očima“, to znamená husy dobře vykrmené.  

Dnes se neuctivě ač zcela běžně používá urážka „Husa pitomá!“. Málokdo však už ví, že tohle spojení ve staré češtině znamenalo právě husa vykrmená. No to mě podrž, vykrmenost rovná se pitomost! Nepřipomíná vám to něco? Stačilo pár generací a z celospolečenské vykrmenosti (rozuměj blahobytu) se pro nás stává celospolečeská pitomost (rozuměj noční můra). A nemyslím jen pandemii obezity. Občas už nevíme roupama co by! 

Nedávno jsme v rámci Ideafestu 2017 (pořádaném společností IdeaSense) diskutovali na téma Hyperkonzumerismus. Šílené slovo samo o sobě, že? O jo, ale neustálý růst je stále skoro jedinou akceptovanou mantrou. Posilujeme svá ega ve stále hlubším rozkrývání tajů jednotlivostí a hrubě nám unikají moudré souvislosti celků. Modifikujeme lidský genom a přitom pojídáme stále méně a méně kvalitní potraviny plné konzervantů, emulgátorů a stabilizátorů. Mluvíme o umělé inteligenci a ve školách používáme archetypální postupy z dob Marie Terezie. Nakupujeme tuny léků, protože jsem cestou poztráceli schopnosti sebeuzdravování a přestali si předávat zkušenosti o léčebné moci přírody. Mnozí chodíme do práce kvůli penězům a ne kvůli smyslu práce a radosti z ní. Za více peněz tak obětováváme vlastní zdraví, které si následně snažíme z ušetřených peněz opravit. 

Postupně ztrácíme soběstačnost, individuální i společenskou, a stáváme se naprosto závislí na systému. Vystoupit ze systému je v našich končinách čím dál obtížnější a je fascinující sledovat a navštěvovat země, kde to stále ještě možné je. Třeba Indii. 
Generace Z se právě teď ocitá na prahu dospělosti. Je určitě technologicky vyspělá, o tom žádná. Ale zároveň je ochuzená o nejrozmanitější smyslové interakce. Paranoidní výchova rodičů a permanentní strach vedou k tomu, že děti mají velmi omezený „životní prostor“. Jsou pod neustálým dohledem, rozvážíme je z kroužku na kroužek, od útlého věku jedou podle nahuštěného harmonogramu. Bez helmy už nevyjedou na kole ani do pekárny za rohem. Řada z nich se nikdy nekoupala jinde než v bazénu a mnozí netuší, že třešně rostou na stromě, borůvky v lese a řízek co mají tak rádi, je z prasete. To je zvíře podobné tomu, co vídávali v zoologické zahradě. Na frak dostávají kreativita, skutečné sociální interakce, smyslové vnímání a s ním související tvorba synaptických spojení v naší hlavě. Tímse výrazně rpoměňují i hodnotové rámce.  

Vzpomínám s láskou na to, že můj manévrovací prostor v posledním roce základní školy býval dobrých patnáct dvacet kilometrů kolem našeho domu. Na papír jsem vždy napsal, že přijedu v šest a s kamarády prohledával okolí. Každá taková výprava znamenala rozšiřování vědomí a uzrávání sebe-vědomí. O některých lotrovinách se ani dnes neodvážím rodičům vyprávět. Vím určitě, že jsem nehlídal neustále mobil po kapsách. Trochu závidím svým rodičům, že tenkrát neměli možnost vytočit můj mobil. A nemuseli se strachovat tak jako dnes já, když mi ho moje děti nezvedají. Offline tenkrát ještě býval standard. Dnes se začíná pomalu diskutovat, zda právo na offline nebude v budoucnu jedním z nových základních lidských práv a svobod.

Před asi patnácti lety jsem navšivil továrnu na výrobu žárovek. Zajímavé technologie, robotická výroba, už si toho moc nepamatuju. V hlavě mi tenkrát utkvěla jedna jediná věc. Ta firma tenkrát prováděla rozsáhlý spotřebitelský průzkum zaměřený na to, jak dlouho si každý z nás pamatuje, kdy naposledy měnil tu kterou konkrétní žárovku. Z výsledků jim vyšlo, že průměrná doba co is pamatujeme, je 12, maximálně 15 měsíců. Firma této skutečnosti pak obratem uzpůsobila svůj výrobní proces. Místo trvanlivých žárovek začali snižovat kvalitu a vyrábět žárovky s životností pouhý rok a půl. Zákazník je blb! Víc si stejně nepamatuje, na jeho spokojenost to nemá vliv, tak co!. No a my prodáme mnohem víc žárovek a konečně budeme mít ten dvouceferný růst! 

Uvedený příklad jen deklaruje fenomén naší doby. Zrychlující se svět a společenská paradigmata nás uzavřely v bublinách konzumu. Kupujeme a obměňujeme věci často jen z rozmaru a pro radost a nákupem kompenzujeme jiné nedostatky. Dopady přednákupní výroby neřešíme. Stejně tak neřešíme ponákupní dopady likvidace obalů. Z nadšení pro jednotlivost jsme přestali vnímat celek. Hromadíme, znečisťujeme a učíme se zbavovat. 

I já jsem pitomej. Rozuměj vykrmenej. Téměř všichni se tu máme jako prasata v žitě. Právě před rokem jsem pobýval nějakou dobu v Indii a uvědomil si, že ta jejich z našeho západního pohledu „nevyspělost“ má kromě nevýhod i řadu výhod. Třeba absence supermarketů a chladniček znamená, že skoro žádné potraviny nemůžete skladovat. Každý den kupujete na trhu pouze čerstvé jídlo. Chodíte bez bot a po pár dnech začnete vnímat obnovující se smyslový kontakt se zemí. Po dalších pár dnech jen na luštěninách rýži, zelenině ovoci a vodě poznáte na vlastním těle jak vypadá nenásilná očista a detoxikace. Jíte výhradně rukama a uvědomíte si, že i jídlo lze vnímat hmatem. Nejen chutí a čichem. Pokud vám navíc přes noc provedou měnovou reformu a vy ztratíte na pár dní přístup k penězům, věřte, že v tom horku na třech banánech denně se zbavíte své pitmosti = vykrmenosti ani nevíte jak.... Tak ať si na té svatomartinské huse pořádně pochutnáte!