Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Jak moje Mega Ego zažilo Supercrash.

Jak moje Mega Ego zažilo Supercrash.

Včera utrpělo moje Ego definitivní Supercrash. 

Kde? Samozřejmě na CIF 2017. 

Je to trošku delší příběh, ale docela stojí za to. Před pár měsíci mi volal Honza Simkanič zda-li bych neměl chut' vystoupit na CIFu. Naivně uvažujíc se mi to jevilo jako skvělý nápad, neb mít tu možnost vystoupit před smetánkou Českého internetu a upozornit na věci, které mi z hlediska profesionálního přístupu k marketingu a tedy i k digitálnímu marketingu tak trochu leží na srdci, je přece jenom lákavá pobídka. Jako téma jsme se Honzou domluvili, že pochystám něco jako investigativní pohled na to jak a zda-li vůbec ona "Digitální transformace" vlastně zasahuje a mění to jak se "dělá" marketing dnes. 

Hned zpočátku jsem se rozodl udělat celou věc řádně. A ne jako obvykle, tedy sbouchnutím několika slidů z minulých prezentací.

S Lukášem Wissenberkem jsme domluvili průzkum postojů marketérů k této otázce, s Jardou Círem jsme udělali malý dotazník na uživatele. Zajímalo nás zda-li vidí nyní zajímavější reklamní sdělení, více relevantní etc. A pro získání dalších vhledů do tohoto tématu jsem se setkal s kolegy jak třeba Martinou Říhovou, Petrem Bažantem, Pavlom Macingou, Ondřejem Oblukem, Tomášem Jindříškem či Petrem Havlíčkem. K tomu jsem strávil nějaký ten čas studováním globální diskuze nad tímhle tématem, a poté další a další hodiny strávené nad jednotlivými slidy. 

Celou dobu mě popoháněla jak moje snaha říci něco, co opravdu pokládám za důležité tak i nervozita vystoupit před touto specifickou návštěvnickou skupinou, která je zhruba tak ve věku mé prostřední dcery.

Při tvorbě prezentace, zabředajíc více a více do tématu, zcela opojen příběhem nad mými slidy, jsem si jaksi sám sobě vysvětlil, že i přez oficiální, striktní instruktáž držet se 20 minutového formátu, tohle díky mé výjmečnosti, díky mým ůžasným vhledům a díky mým prezentačním schopnostem zřejmě platit nebude a zcela jistě dostanu toho času více. Tohle přece může platit pouze pro ostatní, ne pro mne.

A realita? Než jsem se na pódiu trošku rozkoukal, než doběhlo moje úvodní 4 minutové video k objasnění kontextu mé prezentace, než se mi podařilo udělat první vtipnou hlášku a někoho alespoň trošku rozesmát, bylo 15 minut v čudu. 

Lehce zděšený, volám ještě z pódia režiji (viděl jsem to, jak to dělají v televizi) a ptám se, co mám teď dělat neb bych měl za čtyři minuty skončit a já vlastně jesště pořádně nezačal ...

Nic. Nikdo se neozval. Já tedy jedu pilně dál, stále doufajíc, nahazuji další slide a v tom momentu vběhne na jeviště mladý, dynamický moderátor dne a bez velkého děkování mi sdělí, že můj čas je over a já musím zmizet. Tečka.

Pokouším se ještě o nějaký vtip: "..pokračování příští rok..", ale nikdo se moc nesměje, pouze mladý moderátor vrtí hlavou a tlačí mne z pódia.

Přiznám se bez mučení, ještě do večera jsem nad tím dumal. Má první reakce bylo naštvání, které se pomalu proměňovalo ve střední depresi dle motta: "Zalez do těch tepláků a už v nich zůstaň! Nikoho nezajímáš a ty tvoje kecy také ne."

A poté jsem si vzpoměl na jedno pravidlo, které nám dříve vštěpovali kdesi v Německu na jakémsi semináři: "Man kann ueber Alles reden, nur nicht ueber zwanzig Minuten."  (Volný Google překlad: "Můžete mluvit o všem, jen ne za dvacet minut.") Asi to bude pravda. Ale tepláky mám pro jistotu také nachystané.


P.S. Profylakční omluva za pravopisné, či jiné chyby v textu. Moje Čeština má své limity, ale tohle muselo ze mne ven.