Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Jako v Německu

Jako v Německu

Nedávno jsem byl o víkendu nakupovat potraviny. To místo vypadalo skvěle. Hypermarket, rychlé občerstvení, parkování, spousta dalších obchodů: inu, jako všude jinde ve světě. Cestou od auta do supermarketu říkám svojí manželce: „Vidíš, už doháníme Evropu, tohle by mohlo stát klidně někde v Německu nebo v USA.“ 

Nějak jsem se moc nadchnul, soustředil jsem se jen na krásy hypermarketu, zkrátka, přestal jsem dávat pozor na provoz okolo mě. Koneckonců, přecházel jsem ulici na označeném přechodu pro chodce. A ti kluci ve škodovce mě málem přejeli. Jeli tak rychle, že se mi přes veškerou snahu nepodařilo rozkopnout jim dveře. Jelikož jsem se cítil v právu, počkal jsem si, až zaparkují, abych jim udělil lekci řidičské slušnosti. „Odkud máš ten řidičák, ty vole? Nevíš, že na přechodu mají chodci přednost?!“ „Tak tam zkus vlézt, ty blbe!“ odvětil řidič suše. „No to jsem právě udělal a skoro jsi mě přejel!“ „No jó, tady nejseš v Německu!“ odvětil ten frája a bez ohlédnutí odešel. Aha. Tak takhle to je, pomyslel jsem si. Škoda.

V supermarketu jsem se ujal toho nepopulárního úkolu vystát frontu v úseku uzenin. Fronta čítala nějakých šest lidiček, což se mi jevilo jako únosné. Navíc byly v dohledu čtyři prodavačky. Po deseti minutách čekání a nulovém pohybu fronty jsem zjistil, že pouze jedna z nich prodává a tři se intenzivně baví. Jelikož sám pracuji v servisním byznysu, dovolil jsem si ty dámy přerušit a upozornit je na onu známou „skutečnost“, že zákazník je pán, a měl by být proto obsloužen co nejrychleji. Mé slušné vychování mi brání v detailnějším popisu jejich reakce. Ještě dnes vidím rudě, když si na to vzpomenu. Každopádně jejich odpověď pro mě vyjadřovala něco jako: co je mi do toho, co dělaj, vždyť přece jejich kolegyně obsluhuje, a když se mi to „nepáčí“, ať jdu klidně k čertu. Aha. Tak takhle to je, pomyslel jsem si. Ještě tedy na tom nejsme jako v Německu. Škoda.

Celé to neslavné dopoledne zachránila až dívenka v čistírně. Poté, co jsme vyzvedli milión věcí, které nám tu perfektně vyčistili, složili a zabalili, nám nabídla, že nám pomůže odnést věci až do auta. Byla zima a ona určitě nebyla na něco takového oblečena. Statečně se chopila balíku věcí a šla s námi. U auta musela ještě chvilku počkat, než jsme tam všechno naskládali. Určitě mrzla, a přesto se nepřestala usmívat. Pak se na nás ještě jednou usmála na rozloučenou a odběhla.

Byl jsem zmaten. Tak tato země má přes to všechno ještě naději. Něco takového se mi totiž v Německu ještě nestalo.