Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Mezi compy

Mezi compy

Sedím před tou šedou krabicí a nevím, jak ji zapnout.

Mačkám tlačítko na monitoru, ale ten neožívá; shýbám se pod stůl, kde lýtkem leštím další krabici a i na ní mačkám tlačítko, hurá, něco se na obrazovce začíná dít. Už teď mě ale svírá úzkost z toho, budu-li schopen počítač i vypnout – slyšel jsem, že se to dělá nějak jinak, ale jak – to nevím.

Jsem ve své první „opravdové“ práci, je mi dvaadvacet a sám cítím, že mi v rámci technologií ujíždí vlak. Respektive, že mi ujel už dávno. Díkybohu, že jako copywriter budu asi dělat něco na kopírce a tuhle krabici mi sem ti amíci dali určitě omylem. Po dalších dvou hodinách, kdy studuju výhled z okna, na mě houkne Steve: „Hey, Pavel, check your inbox, I’ve sent you an email.“

Bezelstně mu odpovídám, že to nemusel, že mi to klidně může říct, přece si nebudeme posílat maily, když sedíme v jedné místnosti, ti Amíci jsou nějaký pomatený, proč mi proboha posílá mail, když sedí pár metrů ode mne?

Steve si vymění pohled s kolegyní. „You are not familiar with computers, are you?“

Ne, to fakt nejsem. Nikdy jsem nebyl a nemohl být. Jako chlapec z analogové umělecké rodiny jsem až do dvanácti let fandil v hokeji černým nebo bílým; na základní škole jsem byl jediný, kdo doma neměl barevnou televizi.

Moje technologické skills reprezentuje i příhoda s „laserovým diskem“, kdy jsem se u kamaráda snažil obrátit cédéčko v mechanice v naději, že „pustím stranu B“.

Semestrální práce a eseje jsem ještě na začátku vysoké školy psal rukou – bez legrace. Počítač jsme zkrátka neměli. Párkrát jsem u něj samozřejmě seděl, jednou se s bušícím srdcem dokonce připojil na „Pokec“ na portálu Atlas ve školní knihovně (minuta na internetu = 1 Kč,- ), ale moje rychlost psaní byla tak zoufalá, že než jsem stačil na cokoliv odpovědět, dotyčná „odešla z místnosti“.

Steve byl naštěstí hodný Amík. Po několika hodinách tréninku jsem dokázal odeslat svůj první email, po několika dalších dnech i s přílohou. A v roce 2001 konečně objevil kouzlo internetu. Celý rok jsem mučil všechny v adresáři řetězovými zprávami, bizarními obrázky a varováními před „trojským koněm“. Objevil pornostránky. Dokázal stáhnout fotky z fotoaparátu. A tak dále. Musel jsem si tím zkrátka projít. A také jsem pochopil, co dělá copywriter.

Byla to neopakovatelná doba. Objevil jsem dosud nepoznaný svět. Měl jsem křídla.Kombinace reklamní branže, první výplaty, svobody a nově nabyté počítačové gramotnosti vystřelila moje ego do nebeských výšin.

Vlastní počítač jsem ale stále neměl. A když jsem jednou přišel do práce a moje milovaná „krabice“ nikde, začal jsem panikařit.

„You are fired, Pavel“, řekl Steve. „We’ve found some unnaceptable stuff in your computer.“ (A kruci, to asi našli to porno.) Spolu s hanbatými obrázky jsem přišel i o všechnu svou práci – moje gramotnost ještě nebyla tak rozvinutá, abych si dělal zálohy – a tak jsem poprvé v životě začal reálně uvažovat o pořízení svého prvního počítače. Bylo mi pětadvacet let. Víte co, hodně lidí se zaklíná tím, že jsou „blbí na matematiku“. Ale u mě to není výmluva. Popravdě nevím, jak jsem dokázal dokončit základní školu (nikdy potom už jsem s matematikou nepřišel do styku).

Doktor potvrdil domněnku o LMD (lehká mozková dysfunkce), já si přikláním k těžké matematické demenci. Nedokážu odečítat, ani na papíře s tužkou. Nechápu logiku čísel. Sudoku? Pardon? Svůj „nevztah“ k počítačům a k čemukoliv s jedničkama a nulama přičítám právě tomu. Počítačové hry jsem nikdy nehrál (dobrá, jednou u kamaráda jsem kdysi zkusil DOOMa),  v iPhonu nemám jedinou nahranou aplikaci. Nebaví mě to. Nebaví mě programy, nemám touhu učit se a poznávat počítačové možnosti. Nikdy jsem si nestáhnul jediný film. Ne, že bych měl morální problém se stahováním ilegálního obsahu – jednoduše nevím, jak se to dělá. V excellu neumím přidat další okénko. Neumím udělat pédéefko. A moje čtyřletá dcera mi radí s tabletem.

Jsem proto vděčný, že existuje obor, ve kterém se dokážu se svým polomozkem uplatnit.

Protože textařina, to je síla slova.

Textařina, to je Word!