Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
„Nalej do toho své srdce“

„Nalej do toho své srdce“

Tento týden jsem se setkal se spřáteleným šéfredaktorem jednoho časopisu, který mně již několikrát "sejmul". Zajímal mě jeho feedback. „Jsi moc poučný, málo konkrétní, moc vychováváš, tohle nechce nikdo číst.“ Asi má pravdu, myslel jsem si a rozhodl se změnit. Napíšu něco konkrétního, pojmenuji věci jménem, přestanu používat okliky a tajenky. Přestanu kázat a půjdu k věcem čelem, říkal jsem si v autě cestou domů. Ráno mi volala kolegyně, které se jeden z jejich klientů den předtím dotazoval, jestli to byl on, koho jsem měl na mysli v jednom ze článků. A moje skálopevné rozhodnutí se začínalo drolit. Co když opravdu napíšu něco, čím šlápnu někomu na kuří oko? Jak bude reagovat? Co to udělá s mým vztahem k němu a posléze s jeho byznysem? Má to vůbec smysl? Co to přinese mně osobně, co to přinese vám, čtenářům, když začnu prát nějaké to špinavé prádlo na veřejnosti? Zábavu? Osvětu? A proč zrovna já, proč ne někdo jiný, proč se toho neujmou všechny ty profesní weby či časopisy z komunikačního oboru? Jsem skálopevně přesvědčen, že každý, kdo si k naší branži alespoň trochu přičichl, by o ní mohl spoustu věcí vyprávět. Historek o uplacených tendrech, o scházející kompetenci, která se skrývá za pseudoautoritu titulů a pozic, o naivním přístupu reklamních agentur ke klientskému byznysu, o zvláštních finančních transakcích, přetahování lidí, o asociacích a jejich funkčnosti, o veřejných soutěžích či státních zakázkách. O tom všem se mluví pouze v kuloárech, na party, u piva či v kuchyňkách na patře. Navenek se všichni tváříme tak, jak to to správné klišé přikazuje: úspěšně, dynamicky a spokojeně. Ty kostlivce uklidíme někam do skříně, protože „show musí jít dál“. Naše weby, či časopisy pilně odvracejí tvář od čehokoli, co by mohlo byť jen trochu polarizovat, a ke slovu přijde skoro každý, kdo je schopen formulovat jednu hlavní a jednu vedlejší větu. Naše asociace se předhánějí v dohánění Evropy a my všichni dohromady skloníme hlavy a děláme jakoby nic. Nemám na to, abych mohl identifikovat důvody, proč tomu tak je. Netroufám si tvrdit, že tomu tak je pouze u nás, v Čechách. A po pravdě řečeno vůbec nevím, co s tím udělat. Pouze se ptám, jestli se takhle do té „Evropy“ vůbec někdy dostaneme? 

Ale žádný strach, tohle jsem psal jako sloupek pro časopis Strategie někdy v roce 2000. Dnes je tomu zcela jistě jinak.