Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Obezita na druhou

Obezita na druhou

“Nežer takhle na noc, víš, že se to nemá” říkám si, když po desáté večer scházím z ložnice do kuchyně a tupě zrakem přejíždím podsvícené regály narvané dokořán otevřené ledničky. “Hmm, dal bych si něco jen tak… že by sýr? Nebo kousek klobásky? No jasně! A k tomu zeleninku se zeleninkou, vždyť je třeba jíst zdravě”. 

Nezdravé jídlo, nedostatek pohybu, dlouhé vysedávání, a stres vedou k nadváze, s kterou se potýká už každý třetí dospělý Čech. “Já samozřejmě ne! Mě se to netýká!” říkám si po ránu, když pracně zatahuju břicho před zrcadlem, rudý ve tváři jak zadržuju dech. A každý pátý Čech dokonce trpí obezitou. V Česku se tenhle problém týká už 30-ti procent dětí. Prognózy napovídají, že za šest let bude na světě až 2,3 miliardy dospělých s nadváhou a více než 700 milionů lidí trpících obezitou. To představuje nárůst o 43 procent oproti dnešku!

Obezita se už stala pandemií 21. století. Prokazatelné riziko rozvoje depresivních stavů u lidí s nadváhou a obezitou vyvrací i starý mýtus, že lidé s kily navíc jsou spokojenější. Bohužel tahle “tradiční” obezita není jediná, která lidstvo brzy dožene! ...

… ve čtvrt na jedenáct dopoledne “poustuju” už třetí dnešní selfíčko. To budou všichni koukat! Tentokrát s naprosto unikátním pozadím unifikovaného interiéru Starbucksu nahoře u Muzea. Prsty druhé ruky do véčka a nasadit úsměv číslo čtyři... “Tak, ještě odeslat… a je to!”, usrkávám karamelové macchiato a čekám. Adrenalin pomalu stoupá, jak připravuje odpověď našeho těla na nastávající stresovou situaci. “Tak kolik těch lajků asi do oběda přijde? Pííp!... no jo Zita první, jako vždycky… jestli pak zareaguje i Roman?” 

Už pár let nás brutálně válcuje obezita digitální. Kurzy a lekce zdravé digitální výživy jsou stále v nedohlednu a budoucí výživoví poradci patrně teprve sami podstupují odtučňovací kůru. Digitální detox! Kdybychom spotřebované bajty a bity proměnili v kalorie, tak většina z nás se už nemůže ani hnout. Několik hodin denně se přežíráme digitální “all-you-can-eat” stravou nevalné kvality. Jíme vlastně pořád! Ne střídmě třikrát denně, jak nám doporučuje moudrost předků. Hltáme informační guláš místo abychom přežvykovali pomalu. Pár kvalitních informačních soust co necháme rozplynout na jazyku. Místo toho máme problémy s trávením, rozuměj s pamatováním. Digitální zažívání nám začíná plíživě stávkovat a ani si nevšímáme, že se nejspíš blíží pořádný průser.

Ztrácíme schopnost odlišovat podstatné od nedůležitého. Jsme čím dál více paralyzováni nadměrnou konzumací často bezcenného digitálního obsahu. Naše virtuální životy nám měly přinést svobodu a štěstí, ale mnohé polévá horko jen z pouhé představy, že by měly být na chvíli off-line. Slibovaná socializační nirvána jaksi ne a ne přijít.


Když mi bylo deset let, vysílala televize novozélandský seriál Děti z Kouřové hory. Měl 13 dílů, každý trval 26 minut a celý týden jsem se těšil na další. Dnešní mládež prožívá svůj online seriál Děti z Cukrové hory (volně z anglického Zuckeberg’s kids). Ten má nekonečný počet dílů co nemají konec ani začátek. I ta radost z těšení nám mizí neznámo kam. Mark a jeho tým nás uzavírají stále hlouběji do bubliny námi preferovaného obsahu. Místo aby propojovali, staví nové bariéry mezi uzavřené skupiny a komunity. Díky sofistikovaným algoritmům se ocitáme v zajetí cizích pozitivních představ, malujeme si svět na růžovo a ztrácíme tolik potřebnou konfrontaci a názorovou oponenturu. V průměru má dnes každý na facebooku 338 digipřátel. To je pětkrát, šestkrát víc než v tom skutečném fyzickém světě. Který z těch světů je ale vlastně ten pravý, skutečný?