Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Poslední svobodné místo na zeměkouli je ve vaší kouli (aneb Jedna blbá cesta do práce)

Poslední svobodné místo na zeměkouli je ve vaší kouli (aneb Jedna blbá cesta do práce)


Stačí vstát a už se to valí. Není úniku. Všude lidi, zprávy, vzkazy, tweety, reklamy, kauzy, billboardy, porady, telefony, časáky, noviny, hlášení, prohlášení, příkazy, zákony, facebook, omezení, youtubeři, dotazníky, videa, výstavy, demonstrace, prezentace, přehlídky...

Jdu do metra. Plnej vagon, zrovna něco hlásej. Kouknu na holku proti sobě. 

„Je krásná. To by mě fakt bavilo… Trochu beďarů, ale jinak ok… “ 

Vedle ní kluk v kvádru. 

„Začínáš plešatět, co, blbe?“ sleduju mu řídkou pěšinku. Jsem škodolibá svině. Ale jenom u sebe v hlavě. A tam si můžu dělat, co chci.

Na co asi myslí on? Asi na to, že jsem nechutnej tlusťoch, kterýho brzo klepne. A že začínám plešatět. Anebo taky na tu holku vedle. 

A na co myslej všichni kolem? 

Strašně by mě to zajímalo. Podívat se lidem do hlavy, přečíst jim myšlenky. Jak to tam mají srovnaný, co je opravdu zajímá, komu nadávaj, koho milujou. Jak si tam s tím obřím informačně–reklamním tornádem, který nás každou sekundu drtí, v tý svý hlavě poraděj? Jak mažou informace? Jak si je vybavují? Co je opravdu ovlivňuje. Která reklama se jim líbí. Čemu věří? A proč zrovna třeba Babišovi?

Tahle moje touha určitě není osamocená. Neznám snad nikoho, kdo by nechtěl to samé. Jak by se pak skvěle dělala třeba politika. Nebo marketing. Protože to, co vám někdo řekne, ještě zdaleka není to, co si myslí. Vidět tak lidem do hlav. Do jejich absolutně soukromého, jedinečného a naprosto svobodného světa. 

Lezu z metra a vyndávám telefon. A už to jede…

„Řidiči to neubrzdili. Na D1 dva mrtví.“

„Přichází silné bouřky.“

„Každá střecha by chtěla být Tondach.“

„Zeman zhubl a těší se dobrému zdraví“ (Tak do téhle zhublé tykve bych snad ani vidět nemusel.)

„V lomu Velká Amerika našli mrtvolu.“

„Honor. Čas zazářit.“

„Znásilněná desetiletá Indka porodila holčičku.“

„Přehoďte své půjčky k nám a ušetříte i více než 30 000. ČSOB.“

„Horký brambor Andrej Babiš. Kauza Čapí hnízdo míří do dalšího stadia“ 

„V pálavském podzemí žije půlmetrová žížala. Pozná se podle trusu.“

„Ochutnej novinku. Grep a pomeranč. Fruttimo.“

„V osmnácti zjistila, že nemá vaginu.“

Naštěstí mi vypadl signál. Chvíle klidu. Potkávám ale kolegu z práce. Mluví. Dokážu ho s vypětím sil nevnímat, v duchu totiž promýšlím, jak na chalupě postavit kůlnu. Už jsme skoro v práci…

Lidský mozek váží asi kilo a půl. A je to podle mého poslední svobodné místo na zemi. A také jediné místo, kde můžete být úplně sami. Naprosté soukromí. I když na vás někdo řve, že vás vyhodí z práce. Nebo v jiném koutě světa, že vám usekne napřed ruce, pak nohy a až nakonec hlavu, můžete se pokusit v myšlenkách odplout jinam. K moři, za dětmi, láskami, na Pluto nebo hluboko do minulosti. Můžete taky kohokoliv poslat do háje, vyspat se s kýmkoliv (klidně i s několika najednou), koupit si cokoliv, být nejrychlejší na světě, dávat hezčí góly než Ronaldo. Někomu to jde, někomu ne. Záleží na situaci. A na mozku. 

Poslední dobou si ale skoro každý den, někdy i několikrát, pokládám otázku: Jak to bude dál? Dá se ta okolní masáž vydržet? Co když těch informací bude ještě víc? Co když reklam bude víc? 

Už dávno není kam utéct. Všude někdo je. Všude je signál. Všude vás najdou. 

Poslední místo, kam jiná lidská noha nevkročila, je vaše hlava. 

Už jsem v práci. Sedám si na židli, zapínám monitor.

A hned první zpráva: „Japonští vědci v čele s profesorem Toshimasou jsou blízko: Vyvíjejí přístroj, který umí číst myšlenky.“

A jsme, jak to říct slušně, v prdeli. Když to Japonci zvládnou, zmizí i těch posledních 7 miliard ostrůvků svobody na téhle planetě.

Co s tím? Nevím. Asi je třeba zabít profesora Toshimasu. 

Anebo si vzít pár dní dovolené.