Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Pravý český ananas a Full Irish Breakfast

Pravý český ananas a Full Irish Breakfast

Cestování letadly má jednu výhodu – otevřou se dveře a nová země, ostrov nebo kontinent vás praští přes nos. Někde doslova, dodnes vzpomínám na ten hustý, mokrý, horký voňavý vzduch poprvé v Africe. A někde přeneseně – přes nos vás cvrnkne jiná nátura, jiný obyčej.

Vrátil jsem se právě z Irska. Byl jsem tam poprvé – a i když jsem věděl o jeho pověsti, byl to neuvěřitelný rozdíl. Proti Česku (ale i Slovensku, upřímně řečeno). Všichni, od recepčních, přes kavárníky, barmany, prodavače vstupenek, řidiče autobusu až po pokladní ve večerce, se tvářili, že je těší, že jsme vešli. Že mají radost, že nám mohou poskytnout službu, něco prodat, poradit. A i tam, kde už bylo zavřeno, měli na dveřích cedulku „Sorry, we’re closed!

Jak nerad jsem se vracel do země cedulí a zapšklých prodavačů! Mince nerozměňujeme, jízdenky nevedeme, zde není pokladna. Když už na vás v restauraci rovnou nedlabou, aspoň předvádějí, jaký výkon musejí podávat. Běhají sem a tam s výrazy, jež demonstrují tíhu jejich přepracovanosti. Od mládí, kdy jsem v nemocnici zřízencoval, obdivuju zdravotnický sprint: má-li český doktor nebo sestra pěší pochůzku, v částech, kam se veřejnost nedostane, se šine jak zaměstnanec České televize z oběda. Ale vstoupí-li na veřejnou chodbu, nasadí přepracovaný výraz jedince, na jehož bedrech spočívá osud národa a vyrazí jak šinkanzen. Běda jedinci, co by mu do cesty vstoupil, ba – nedejž to Pokušitel – se ho dokonce na něco dotázal! Přívalové vlně taky nekladete nemístné dotazy. A běda, chcete-li Vznešené oslovit vy sami: zarazí vás pomocí arogantní cedule „Neklepejte, sestra vychází!“ O jednání na úřadech raději nemluvit.

Jde to dělat jinak. Muž, který před námi obsloužil několik stovek lidí, vstupujících do zážitkového prostoru, věnoval se i nám, prohodil několik vlídných vět, poptal se, odkud jsme a jak se máme, přidal pár zábavných faktů a popřál nám dobrou zábavu. V pražském multikině neutratíte nějak dramaticky méně, ale tohle se vám nestane. Ve fastfoodu se vám omluví za naprostou samozřejmost, že nejprve musí vyrobit sandwich pro zákazníka, který přišel před vámi: navážou oční kontakt, osloví vás a požádají o strpení. V Irsku, samozřejmě. Tady jsem to nezažil.

Kdyby šlo jenom o consumers care, jak se tomu hezky odborně říká, dalo by se nad tím snad mávnout rukou. Ale ono je to vážnější. Je to ukázka, jak moc si navzájem zapruzujeme životy. Škodíme si. Ubližujeme duši i tělu.

A pak je tu hrdost na svou zemi. Jéje, řeknete si, kdekdo se přece u nás zaklíná českostí, českými značkami a potravinami. Dokonce je na to paragraf, že u vlezu do obchoďáku se dozvíte, jaký je podíl českých výrobků. A těch pečetí a průkazů původu! Česká potravina, regionální potravina, místní potravina.

Českosti plná huba, ale potíž je v tom, že většině nevěřím. „Z lásky k Česku“? A nejmenujete se náhodou Kaufland? Ten Kauf vám věřím, ten Böhmerland už míň.

Korejský vůz i německý vůz se domáhají českosti? Oho! A oblíbené piškoty, český výrobek, nyní z Polska. Jiní už na smysl slov rezignovali tak dokonale, že na plakátech budí národní hrdost s vlaječkou u produktu, kde je na zobrazeném obalu čitelný nápis „Vyrobeno v Rakousku“. VIZ FOTO

A pak je pár značek, na které je národ hrdý a které se staly v očích mnoha našinců symbolem češství. Třeba ten bylinný likér, co byl zabaven i s recepturou jedné německé rodině.

Vzhledem k zákonným požadavkům se dá za české označit i to, co tu bylo jen přebaleno. České fíky, české ananasy. Ovšem taková turistům na odiv dávaná echte böhmische küche s faktorem vobtáhnu tě vo dvě stovky, na národní hrdosti taky moc nepřidá.

V Irsku jsem si každé ráno dopřával full irish breakfast. V různých jídelnách. A s jedinou výjimkou na dublinském letišti, kde měli jen strohou poznámku, že všechny potraviny jsou irské, jsem si dopřával i přesného označení, z které farmy brali vejce, kdo jim dodal klobásky i black pudding a odkud se vzala servírovaná slanina.

Na bramborových chipsech O’Donnells of Tipperary s octovou příchutí vlastně nestojí, že je s octovou příchutí. Stojí tam, že jsou s příchutí irského ciderového octa. A brambory jsou ze Seskin Farm, kde je pěstují od roku 1725. To zní hned lépe. I ta sůl je z Irského moře.

Zapruzujeme si životy a prsíme se nad pikslami českého ananasu, jak jsme vobtáhli turistu i našince.

Zato Irové si užívají full irish breakfast. A těší je, že si ji užíváte s nimi.