Humbug

Blog Humbug Josef Havelka
Před volbami  (povídka)

Před volbami (povídka)


Nasypala do hrnku jednu vrchovatou lžičku Nescafé a zapnula rychlovarnou konvici. Ta okamžitě začala jemně šumět, pak hučet a bublat.  

„Chceš mlíko?”

„Jo.”

„Řekni stop.”

„Stop.”

Donesla hrnek na stůl a sedla si na židli naproti němu. Prohlížela si jeho obličej. Vždycky to byl bystrý chlapec, nadaný. A hezký. Bývala na něj pyšná. Ale poslední roky…

„Co na mě tak koukáš, mami?”

„Ale nic. Jen si tak říkám… ty jsi asi zvyklej na jiný kafe, co?”

„Mně je to jedno. Kafe jako kafe.”

„V Penny měli v akci to větší balení.”

Proč to jenom řekla? Stejně ho to nezajímá.

Usrkl, pak ještě jednou. Byl zvyklý pít kávu hned poté, co se postavila na stůl. Vždycky si říkala, že má hubu jako z plechu.

„Jirko, jenom mě napadlo, co budeš dělat, když…”

„To se nestane.”

„Nevím, možná ne, ale podle některých průzkumů…”

„Průzkumy jsou na hovno! Neboj se, mami. Je to v klidu.”

„Já se nebojím. Já se vůbec nebojím, Jiříku. Jen mě tak občas něco tak napadne.”

Chvíli bylo ticho.

Vypil poslední doušek kávy a hluboce polknul. Odněkud bylo slyšet rádio

„Jak mu vůbec je? Že už se dlouho nikde neukázal. Ani do debat nechodí. Lidem už je to divný.”

„Je naprosto v pohodě, mamko. Proč by někam chodil? Lidi ho milujou i tak.”

„Je vůbec ještě…”

Tohle jí uteklo. Rychle si dala ruku přes ústa jako školačka.

„Je vůbec ještě co?” zvýšil hlas. „Naživu?”

Lehce kývla. „Jenom jsem myslela… posledně vypadal jako… nevypadal moc zdravě.”

Prudce vstal, zvedl hrnek a tvrdě ho položil do dřezu.

Naštvalo ji, že se chová vzpupně. Až drze! Pořád je to její syn a ona jeho matka.

„Tak hele, třískat nádobím mi tady nemusíš!”

Jeho oči pod brýlemi rychle zatěkaly. Tohle dělal vždycky, když byl nesvůj. Rozhodla se, že toho využije.

„A obhajovat furt toho svýho dědka taky nemusíš! Je to troska a prodává nás Rusákům!”

Oči mu zatěkaly ještě rychleji. Připomenuly jí vyplašeného motýla, kterého loni na konci léta našla na parapetu.

„Laskavě o něm takhle nemluv, matko! A neřvi na mě!”

„Jste hulváti!”

Náhle se od sousedů ozvalo zabušení na tenkou zeď, následovaný tlumeným výkřikem: „Sakra, paní Ovčáčková, já měl noční a chci se pár hodin vyspat.”

„Promiňte!” zakřičela na stěnu a otočila se k synovi. „Dáš si ještě jedno kafe?”

Neochotně přikývl.